Po stopách světla

30.09.2016

Vydal jsem se pochopit souvislosti... Čtu knihu Dějiny světla od Jana Němce, a pátrám po stopách velikánů v Příbrami a Medzilaborcích a plánuji cestu do Berlína. Proč? Protože člověk se jednoho dne musí najít a pochopit. Osamění, zklamání, sychravý podzim a nutkání psát když není co fotografovat.


"Vždyť vy víte dobře, že jsem se nenarodil proto, aby mě žena milovala. A když mě žena počne milovat, dávno již jsem od té daleko. Já můžu být ženě přítelem, rádcem, kamarádem. já jí můžu imponovat, já můžu u ní vzbudit úctu, bázeň a bůhví co. Ale lásku... Ta se u nich dostaví, až když už je pozdě."


- Ženy, součást i dálava našeho života. Zklamání a strach napříč mým životem přivádějí mnoho příležitostí a také ztrát. Často nic nezačne protože oheň planoucí divou zvěř vyplaší a pak sám osamělý uhasne, když nikdo nepřikládá. 


"Tak se mi zdá, že mají předemnou ženy strach, že se mě bojí jako nebezpečného tvora, že se mi vyhýbají - a přece je to láska zase ke mně. Vždyť ony vědí dobře proč! Vždyť žena je u mně jen modelem."


- Jen modelem, jen srdečním údělem. Mají strach a přesto tak rády vstupují do jámy lvové s tím, že něco změní, to jsou ženy schizofrenní ve svém počínání stejně jako moje duše. A přitom všem samy se měnit nechtějí. Ani já!


"Nevím zda byste byla kdy se mnou šťastná! Co já vám mohu dát. Snad jen těch pár nocí rozkoše na lůžku a pak jen věčná tvorba, před kterou byste měla strach a která by nás jistě od sebe oddělovala. Či měla byste tolik síly jí čelit? Měla byste v sobě tolik vášně, síly, lásky, krásy, abyste ne zvítězila nad ní, ale posílila moji lásku k umění... k tvorbě?"


- Každý chce vzlétat, málo je těch, co k tomu dají příležitost i druhým a když dají, tak se často musí vzdát všeho i toho vztahu, protože partner prostě uletí. Létat spolu se dnes prostě nenosí, natož pomoct s vzlétnutím. To když někdo udělá, je to bráno jako "tak si běž"!


"Chci aby jeden člověk na světě byl, který by mne poznal, tak jak já chci. - Tak jak já sebe znám. - Každý jiný zná jen kus mého já. Jen ten kousek, který chci aby znal. Jen ty budeš moci říci já ho znám, já znám jeho hlubiny / výšky srdce."


- S tím člověk vždy vstupuje do vztahu, do vztahu partnerského a často i do vztahu umělec a model, pokud tu je ten prostor pro trvalou spolupráci je nutné vědět mnohé a dokázat pochopit i to skryté. Pokud výsledek nemá být jen portrét do alba, ale má to být duše člověka ať už autorova nebo modelčina, pak to bez souznění nejde. A souznění vzniká jako užšší vazba ... ne jen jako spolupráce na dnešní odpoledne. Fotograf tak nabývá intenzivního vztahu se svým modelem, s figurou v jeho fotografiích a zpracovává to, co druzí marně hledají. Proto se mnozí uchylují k focení sebe sama, protože tento proces seznamování je tím jednodušší. 


"Když člověk poslouchá hudbu, prožívá vždy kus života. Někdy na mne hudba tak silně působí, že bych plakal aneb jásal. Působí i na moji práci."


- Vnímat hudbu je stejné jako vnímat světlo, ty jemné nuance, hru, sladění s okolím s vlastní náladou. Popisovat popsané je jako tisknout Marilin sítotiskem po osmé akorát v jiné barvě. Trochu to vyčpí a přitom v tom bylo tolik kouzla. 


Model, jak příhodný termín, ten živý organismus těla, které jako fotograf vidím jen v útvarech, stínech a světlech. jen objekt touhy aparátem ukázat, co vidím. Umět kreslit črtnul bych jen několik obrysů, a proto fotím detail tak, jak si to přál ve svých vizích Drtikol. Fotím obrysy a linie těžko rozeznatelné části těl a obličeje v dlouhých expozicích. Náladu, ne sen, naopak tu syrovou zkušenost vlastní duše s tělem a světem okolo odraženou v osobních pocitech. Tady žena ne jako model ale jako osud hraje svou roli, stejně jako ji vnímám u Drtikola - touha, zrada, trápení a můza, to nutkání vždy něco nového vytvořit vyprchávající v létech štěstí. Je toto úděl tvůrce být věčně ztrápen a soužen? Nebo je to jen náhodné souznění?


Tak jsem mezi stránkami knihy našel ty vrata, kde kdysi ateliér stál, mezi Rusíny pochopil v čem spočívá ta barevnost ženského těla a naší touhy. A na další cestě snad najdu svůj klid.


Epilog:

"Celý svět kolem nás existuje pouze v našem vědomí (o něm). ..."  - citováno z knihy František Drtikol - Duchovní cesta I


- Vše je jen iluzorní obraz, fantazie a maska. Erotický nádech přitahující pozornost a přitom zesměšňující realitu, která je daleko těmto povrchnostem. Nezbývá nám než snít a usmívat se zároveň. V tomto malém bláznovství lze najít uspokojení. Stejně jej nejspíš hledal Newton ve svých představách aplikovaných ve fotografiích. 

V samotě uzavřen, obklopen davy. Odmítám společnost mnoha a toužím po společností jedné.