Bouře

Vraní koně letí
a mraky za sebou vlečou.
Z vánku ve vichr se převlečou,
dřív než hodiny zastaví se na pěti.

Po schodech dupe krok další
a cosi od těch zablácených bot padá,
Kdysi řeka, nyní krůpěj, jediná to vada.
Hrom i svědomí čisté straší.

Vzlykáš v rytmu deště,
který buší do parapetu.
Mračno tvých očí víčky klape tu.
a ozvěny nálad svírají jak kleště.

Ptám se toho zesinalého blankytu
co přehnalo se.
V korytě řeky pár oblázků poznalo se.
Konečně, že jsi tu.