Příběh křídel

Je ticho nad rozbitou skleničkou noci.
Studené větve blízké břízy
se lámou pod tíhou toho ovzduší.

Jako kdysi ten,
který svědomí na návštěvu zval.
Pohubl měsíc ze své kulatosti
z úplňku na osten.
Osten růže, kterou jsi zapomněl zalít
a zůstal jen stonek s trny.
Suchý a tvrdý ale pevně vzpřímený.

Jako ten čas kukačky, když hnízdo opustí.
A čekanka u cesty zývá na kolemjdoucí.
To trápení popíchané chladem večerních procházek ulicí,
kam měsíc už hodiny nezasvítil.
Na obraze malířem vynechané
místo běloskvoucí,
protože z palety půlku jsem odlomil a zahodil.
Kde barev chybí, tam bříza černobílá prostě jen zůstane.