Košík
0
0,00 Kč
Je ticho nad rozbitou skleničkou noci.
Studené větve blízké břízy
se lámou pod tíhou toho ovzduší.
Jako kdysi ten,
který svědomí na návštěvu zval.
Pohubl měsíc ze své kulatosti
z úplňku na osten.
Osten růže, kterou jsi zapomněl zalít
a zůstal jen stonek s trny.
Suchý a tvrdý ale pevně vzpřímený.
Jako ten čas kukačky, když hnízdo opustí.
A čekanka u cesty zývá na kolemjdoucí.
To trápení popíchané chladem večerních procházek ulicí,
kam měsíc už hodiny nezasvítil.
Na obraze malířem vynechané
místo běloskvoucí,
protože z palety půlku jsem odlomil a zahodil.
Kde barev chybí, tam bříza černobílá prostě jen zůstane.