Vše co neschováš

10.11.2018

Název pro tento text jsem si vypůjčil z mé vlastní výstavy ale především od dlouholetého kamaráda a bývalého horníka z Karviné. Život je o mnoha emocích. A nejčastěji o tom co skrýváme. Dovolím si s mírnou interpretací citovat pár slov Dr. Michala Bycka, PhD. Slov, která zazněla na vernisáži, jíž jsem před dvěma dny zahájil svou výstavu. Ve smutku se skrývá síla a pravda života. Nechci psát oslavné ódy, jak jsem šťastný za uspořádanou výstavu, ačkoliv je pravda, že můj vděk se mi asi nepodaří nikdy přesně vyjádřit. Chci se spíš zabývat tím, co pan Bycko řekl na konto mých fotografií. Mnoho lidí před ním už poznamenalo, že mé fotografie jsou smutné. 

Našel jsem cestu. Před mnoha lety, v pubertě, jsem začal psát verše, Možná nejsou příliš kvalitní a třeba se jimi nijak neproslavím. Ale o to nešlo, byl to od začátku jen ventil emocí. Potřeboval jsem v tichosti svého světa vykřičet pár myšlenek. Vyrýt na stěny pár písmen znamenajících, co mě trápí nebo oslovuje. Lásky, trápení, cokoliv. Asi spíš naivní tvorba, ale pár kamarádkám jsem s nimi radost dělal. V roce 2009 jsem se rozešel s jednou z posledních přítelkyň a dostal digitální zradlovku. Tahle se píšou ty dějiny muže, u kterého za všechno může žena. Začal jsem studovat podle internetu a dále na kurzu soukromé školy jak skutečně fotit a nedělat jen náhodné obrázky. Fotografie, svým vizuálním způsobem řešení, je úplně něco jiného než psaný text. Stala se tak zkratkou k tomu na pár minut se skrze hledáček dostat k jiným pocitům a nemuset o nich psát veršíky. Tak jsem se začal rozepisovat pomocí světla. Malovat jsem nikdy neuměl a mnohokrát zklamaný a posmutnělý romantik ve mě zůstal dodnes. Škatulka melancholika se sklony k občasnému bláznění a mírné ale časté deprimovanosti. Od tělesné bolesti je někdy velmi blízko k té duševní. Dramata, která není potřeba popisovat každému, protože jsou malá a malicherná ostatně jako většina věcí v životě. Život je plný smutných věcí a pravda je především smutná, zvlášť když to radostné si ještě sami kazíme, čím se dá. Taky jsem už slyšel, že je v životě smutného dost, že není třeba se na to dívat ještě i na fotografiích. Ano, pravda. Naštěstí je fotografie jen ventil pocitů a tak si fotím přesně to, co cítím a je to především lék pro mě. Nebude to mít tisíce obdivovatelů, ale mě bude dobře nebo aspoň lépe. Na pár chvil za aparátem a s trouchou štěstí i později. 

Fotografií i verši ukazuji druhým to, o čem nemluvím, co jsem si schoval pro sebe. Takové barvy v rozmezí černé a bílé má svět, jak jej cítím.