Pod důvěrou lidských řečí
svěsil jsem myšlenky vrbového proutí.
Místo listů a jehněd pučí jen tichý soucit.
Kdo vroste steskem do mé kůry?
Proutek a větev nadějí,
než ohnou se k zemi ze všech těžkostí.
Prodýcham se skrz listí,
že světlo mě zbaví těch úzkostí,
dřív než trouchnivě padnu k zemi.
Mít z toho pocit jako Gagarin
a k tomu trochu strachu žít.
Hvězdy nad hlavou,
které za krk usednou.
Překvapen, že pod nohama
zůstala pevná zem.
A přitom zítra hrozí další přistání.
Mosty, co tu dřív stály.
Jen vzpomínka na fotografii.
Jeden snímek v šatech,
které už neoblékne.
Popel, co vítr jej rozfoukal.
Na kus kartonové krabice
napiš svoje ambice.
Tužkou se vykřič rýhami.
Nakonec vhodná sotva na origami.
Mít čas pro trochu snění.
Mít čas vnímat zatemnění.
Mít čas sedět na lavičce.
Zívá list na spodní hraně,
strana jedna a dvě.
Tužka okousala sukni
třetí straně.
S lehkostí vybalené čokolády
sežerou mě ty tolik známé nálady.
Svět se postaví na špičky,
dokud nezkrátím knotek od svíčky.
Až se mě zeptáš proč to všechno.
Došel mi dech, no.
Dusím se o něco víc než obvykle,
sladkého nestačí a židle se opovážlivě vikle.
Víš, že to nesnáším, když kouříš.
